Petr Ježek

Výroky prezidenta Miloše Zemana na adresu západních demokracií v souvislosti s návštěvou čínského prezidenta jsou jen pokračováním jeho kroků a gest, které – kromě toho, že škodí naší pověsti ve světě – prohlubují už tak dost hluboké příkopy v naší společnosti.

Česká společnost je rozdělená možná až do té míry, která může omezovat naši schopnost úspěšně čelit zásadním rizikům, která před námi stojí. Především to ale vypadá, že se už ani nesnažíme společnost spojovat, alespoň názorově.

Roli svorníku by z logiky věci měl sehrát prezident. Vždyť i Miloš Zeman při své inauguraci sliboval, že bude prezidentem „dolních deseti milionů“. Jakmile ale dosedl na Hrad, systematicky proti sobě staví „pracující lid“ a „pražskou kavárnu“.

Empatií však neoplývají ani jiní. Mnozí hrdě vystavují na odiv svou intelektuální převahu a příkré odsudky, aniž by se snažili porozumět důvodům, proč významná část naší společnosti zastává takové názory, jaké zastává – na prezidenta, na migrační a uprchlickou krizi, a koneckonců i na celkovou orientaci naší země.

Vzájemné pochopení se zdá být nedostatkovým zbožím. Každý se pohybujeme hlavně ve vlastní sociální skupině, v níž se utvrzuje o správnosti názorů. Majetní si možná nepřipouštějí, že ne každý, kdo žije z podpory nebo jinak z ruky do úst, se do této situace dostal vlastní neschopností nebo leností. Intelektuálové ne vždy doceňují, že mnoho lidí více tíží spíše než osud syrských uprchlíků či Tibeťanů existenční problémy. A silní příliš nevnímají, jak složitě se žije těm slabším.

Frustrovaného člověka s existenčními starostmi nezajímá, kdo a jak umožňuje prostřednictvím daní a odvodů ze svých firem existenci sociálního a zdravotního systému. Nezajímají ho ani hlasy zasazující se o dodržování lidských práv na druhém konci světa. Ty jsou přitom nutné, stejně jako třeba boj proti klimatickým změnám, protože všichni žijeme na stejné planetě.

I když od listopadu 1989 prošla naše země v ekonomické oblasti i několika slepými uličkami, i podle různých ukazatelů se naše celková hospodářská situace nezdá špatná. Mnoho lidí však nevidí promítnutí do své peněženky.

Svět, Evropu i naši zemi nečeká snadné období – bezpečnostní hrozby jsou víc než hmatatelné, světová ekonomika křehká, migrační krize rozděluje EU, která navíc čelí odstředivým tendencím. OSN je ve „vedlejší roli“, svět se řítí jakoby náhodně nastaven „na autopilota“, za který občas zatáhne Putin či někdo jiný.

O to více bychom měli hledat dialog a vzájemné pochopení, snažit se zasypávat příkopy a stavět mosty. Manévrování v rozbouřených vodách bude obtížné a stanovení kurzu bude potřebovat co nejširší společenskou podporu.

Archiv novinek